Redakčně kráceno z anglického originálu Why climate justice must go beyond borders, publikovaného na webové platformě OpenDemocracy.

Sloganem grassroots hnutí Pacific Climate Warriors se stalo zvolání „Netopíme se, boju- jeme“. Během klimatických summitů OSN, ale také při blokádách australských uhel- ných přístavů bijí původní obyvatelé z dvace- ti tichomořských ostrovních států na poplach, aby upozornili na důsledky globálního otep- lování pro národy z nízko položených korá- lových ostrovů. Odmítají přitom narativ spo- jený s viktimizací („K tomu, abyste pochopili, že jsme v krizi, nepotřebujete moji bolest ani slzy,“ říká Samoanka Brianna Fruean) a vyzý- vají fosilní průmysl a velké koloniální společ- nosti k přijetí odpovědnosti. 

V důsledku klimatických katastrof je na ce- lém světě ročně vysídleno asi 25,3 milionu lidí, tedy každou jednu až dvě sekundy jedna osoba. Už v roce 2016 přitom bylo vysídlení způsobených klimatickými katastrofami tři- krát víc než těch zapříčiněných pronásledo- váním. Podle odhadů bude do roku 2050 jen v Africe, jižní Asii a Latinské Americe vysíd- leno 143 milionů lidí. Některé předpovědi migrace v důsledku globálních změn klima- tu hovoří až o miliardě. 

Zkoumání toho, kdo je vysídlením nejvíce ohrožen, zároveň odhaluje trhlinu mezi boha- tými a chudými, mezi globálním Severem a Jihem a mezi bílými a černými, domorodými 

nebo jinak etnizovanými „druhými“. Globali- zované asymetrie moci přitom nejen způso- bují migraci, ale také omezují mobilitu. Vy- sídlení lidé – často ti nejméně zodpovědní za globální oteplování – tak narážejí na vojen- sky střežené hranice, a zatímco samotná změna klimatu je politickou elitou ignorová- na, klimatická migrace je prezentována jako problém bezpečnosti hranic a stává se argu- mentem bohatých států pro jejich opevňová- ní. Například v roce 2019 vyzvaly australské obranné síly ke zvýšení počtu vojenských hlí- dek v australských vodách, aby mohly účinně- ji zadržovat klimatické uprchlíky. 

Rozvíjející se oblast „klimatické bezpečnos- ti“ tedy upřednostňuje militarizované hrani- ce, které dokonale zapadají do ekologického apartheidu. „Hranice jsou největším spojen- cem životního prostředí, právě s jejich pomo- cí zachráníme planetu,“ hlásá strana francouz- ské krajně pravicové političky Marine Le Pen. Zpráva amerického Pentagonu o bezpečnost- ních důsledcích klimatické změny pak pří- mo vyjadřuje nepřátelství vůči klimatickým uprchlíkům: „Ochrana hranic po celé zemi bude zesílena, aby zadržela nežádoucí hlado- vějící imigranty z karibských ostrovů (kteří představují obzvláště vážný problém) a také z Mexika a Jižní Ameriky.“ Mimo to Spojené státy u floridského pobřeží spustily operač- ní plán Vigilant Sentry (Bdělá stráž) a vytvo- řily bezpečnostní skupinu Homeland Securi- ty Task Force Southeast, jejímž smyslem je bránit uprchlíkům z Karibiku ve vstupu do USA po moři a zadržené migranty deportovat. 

Levná práce migrantů 

Souběžně s posilováním hraničních kontrol je coby klimatická adaptační strategie stále více prosazována migrace spojená s dočas- nou prací. V rámci takzvané Nansenovy ini- ciativy (multilaterální, státem řízený projekt řešení migrace způsobené klimatem) před- ložila australská vláda plán na organizování dočasné sezónní pracovní migrace jako klí- čové řešení při budování klimatické odol- nosti v tichomořské oblasti. Australské pro- hlášení k Mezivládnímu globálnímu jednání 

Nansenovy iniciativy přitom nepředložil mini- str životního prostředí, ale ministerstvo pro imigraci a ochranu hranic. Nový program Pacificko-australské pracovní mobility usnad- ňuje od dubna 2022 australským podnikům dočasně „insourcovat“ pracovníky s nízkou mzdou (kteří jsou v programu definováni jako „málo kvalifikovaní“ nebo „nekvalifikova- ní“) z malých tichomořských ostrovních zemí, jako jsou Nauru, Papua Nová Guinea, Kiribati, Samoa, Tonga nebo Tuvalu. Není náhodou, že mnohé z těchto zemí jsou již více než sto let pustošeny australským kolonialismem. 

Austrálie ale není jediná země, která dělá z vysídlených klimatických uprchlíků dočas- né pracovní migranty. S rostoucí nekontro- lovanou a nepravidelnou migrací – včetně té klimatické – se programy pro dočasné pra- covní migranty staly celosvětově rozšířenou šablonou. Elity prezentují pracovní migra- ci jako dvojí výhru: státy s vysokými příjmy tak vyřeší nedostatek pracovních sil, aniž by musely příchozím pracovníkům poskytovat jistotu zaměstnání nebo občanství, zatím- co v zemích s nízkými příjmy se prý zmírní strukturální chudoba prostřednictvím peněz, které budou migranti posílat domů. Nebez- pečné nebo špatně placené práce v zeměděl- ství, domácnosti a službách jsou tak už nyní téměř výhradně „insourcovány“. Insourcování a outsourcování přitom tvoří dvě strany téže neoliberální mince: záměrně podhodnocenou pracovní sílu a politickou moc. Nepleťme si to s volným pohybem – dočasná pracovní mig- race představuje extrémně neoliberální pří- stup ke komplexu zahraniční, klimatické, imi- grační a zaměstnanecké politiky, jehož cílem je dále rozšiřovat stávající možnosti akumula- ce kapitálu prostřednictvím disciplinace nad- bytečného obyvatelstva. 

Mezinárodní organizace práce (ILO) uvá- dí, že dočasní pracovníci z řad migrantů čelí nucené práci, nízkým mzdám, špatným pra- covním podmínkám, absenci sociální ochrany, omezování svobody sdružování, diskrimina- ci, xenofobii a sociálnímu vyloučení. V rámci tohoto státem posvěceného nevolnictví jsou pracující právně svázáni se zaměstnavatelem 

a mohou být kdykoli deportováni. Dočasní migrantští pracovníci jsou udržováni v pod- řízenosti hrozbami výpovědi a deportace, což svědčí o spojitosti mezi imigračním statusem a prekarizovanou prací. 

Prostřednictvím programů zaměřených na dočasnou pracovní migraci je levná pracov- ní síla nejdříve zachycena na státní hranici a poté vykořisťována zaměstnavateli. Státní hranice tedy nejsou určeny k zadržení všech migrantů, ale k vytvoření podmínek „vyhosti- telnosti“, což zvyšuje sociální a pracovní nejis- totu příchozích. Ti jsou pak označováni jako 

„zahraniční pracovníci“, což podporuje xeno- fobii. A i když jde o dočasné pracovníky, tak- zvaná dočasná migrace jako taková se stá- vá trvalým, státem řízeným neoliberálním mechanismem. 

Hraniční režimy 

Debaty o budování spravedlivějších a udrži- telnějších politicko-ekonomických modelů se aktuálně soustředí kolem Green New Dealu. Většina návrhů zelených politik v USA, Kana- dě, ve Spojeném království a Evropské unii reflektuje potřebu řešit ekonomickou nerov- nost, sociální nespravedlnost a klimatic- kou krizi zároveň, a to transformací našeho extraktivního a vykořisťovatelského systému na nízkouhlíkovou, feministickou a pracující- mi či lokálními komunitami utvářenou spo- lečnost, která bude založená na péči. Jakkoli však Green New Deal chápe klimatickou kri- zi a krizi kapitalismu jako propojené (a nikoli tedy jako dichotomii „životní prostředí versus ekonomika“), jeho nedostatkem zůstává ome- zený rámec. Jak napsaly výzkumnice Harpre- et Kaur Paul a Dalia Gebrial, „Green New Deal zůstává z velké části v zajetí představ spoje- ných s národem“. 

Návrhy, které nejsou internacionalistické, si však v našem oteplujícím se světě zahrá- vají s rizikem trvalého klimatického apar- theidu a imperialistické nadvlády. Bohaté státy by přitom měly napravovat globální a zároveň asymetrické dopady klimatické- ho dluhu, důsledky nespravedlivých obchod- ních a finančních dohod, vojenské nadvlády, vykořisťování pracujících i sekuritizace hra- nic. Uvažovat o hranicích ovšem nemůžeme bez kontextu moderního národního státu a jeho propojení s imperialismem, kapitalis- mem, rasou atd. Hranice už nejsou jen pev- ně stanovené čáry vymezující území. Hranič- ní režimy posiluje dohled dronů, zachycování lodí s migranty nebo bezpečnostní kontroly daleko od samotné hraniční linie. Austrálie zadržuje migranty v Oceánii, zatímco „Pev- nost Evropa“ přesouvá dohled nad uprchlíky a jejich detenci do oblasti Sahelu a Blízkého východu. A v obou případech se překresluje mapa naší koloniální současnosti. 

Snad nejurážlivější je, když kolonialistické země panikaří kvůli „krizi na hranicích“ a sta- vějí se do role obětí. Po tři staletí přitom byly genocida, vysídlení a pohyb milionů lidí určo- vány evropským kolonialismem, transatlantic- kým obchodem s otroky z Afriky nebo impor- tovaným nevolnictvím uvaleným na asijské dělníky. Impérium a zotročení založené na omezování pohybu jsou nicméně základem globálního apartheidu i dnes a nadále urču- jí, kdo kde a za jakých podmínek může žít. A hranice jsou vytvářeny tak, aby tento apar- theid podporovaly. 

Svoboda zůstat na místě stejně jako svobo- da pohybu – a tedy svoboda bez hranic – při- tom představují dekoloniální reparace, které měly být už dávno splaceny.

Harsha Walia (@HarshaWalia) Kanadská aktivistka a spisovatelka, autorka knihy Border and Rule: Global Migration, Capitalism, and the Rise of Racist Nationalism (Haymarket, 2021), Undoing Border Imperialism (AK Press, 2013). Je komunitní organizátorkou a bojovnicí za spravedlnost pro migranty, antikapitalistická, feministická, a antikoloniální hnutí.

Fotka: Asian Development Bank / Flickr